Dívka na lavečce

Chtěla bych tenhle příběh věnovat mé mamce. Možná se to bude zdát někomu zvláštní, že tohle věnuji právě ji, v době, kdy spolu moc dobře nevycházíme....A je to tak!
Takže ještě jednou...
Věnováno Marii Vysloužilové.

Dívka na lavečce

Jednoho odpoledne se dívka jménem Lenna rozhodla, že se půjde projít. Kam,ale nevěděla. V hlavě ji kolovala spousta myšlenek, avšak nedokázala vybrat tu správnou. Nakonec se rozhodla pro jedno místo, kde chodila se svou mámou, když ještě žila. Byla to jedna opuštěná lavečka v městském parku.

Když došla na ono místo, usadila se, a nechala se unášet vzpomínky, které ji k tomuhle místu vážnou. Představovala si , že je zase malá holčička a že někde poblíž je její máma, která sbírá někde listy stromů, aby je mohly spolu zase obtiskovat na papír.
Vítr ji čechral do jejich vlasů. Připomnělo jí to, jak ji máma výskala ve vlasech a ona to tolik milovala.
Na malou chvíli uvěřila tomu, že se čas vrátil zpět. Když však otevřela oči, nikde nikdo nebyl. V celém parku byla ona sama.
Do očí se ji hnaly slzy. Zastesklo se ji po mámě. Tak strašně ráda by ji zase viděla. Na malou chvíli. Lenna se rozplakala.
Je to tak dávno, co máma zemřela. Smířit se s tím,ale nemohla do teď. Najednou si vzpomněla na to ošklivé odpoledne, co se to všechno stalo.

Byl den, jako každý jiný. V ničem se nelišil. Máma jela jako obvykle na nákup do blízkého městečka pro čerstvou snídani.
Mezi tím se doma všichni vzbudili, pokrmili zvěř a šli se umýt a chystat k jídlu, které jim matka chystávala. Když se,ale umyli ,snídaně nikde nebyla a máma taky ne.
Ze začátku si mysleli, že se asi někde zapomněla, ale nezapomněla. Otec se ji proto vyšel hledat. Našel ji. Prvně spatřil její kolo ,pak nějakého zoufalého muže a potom spatřil ji. Ležela na zemi, téměř se nehýbala. Neznámý muž běžel pro pomoc. Pomoc se, ale dostavila příliš pozdě. Máma byla mrtvá.

Lenna se zase rozplakala. Cítila všechnu tu bolest, co měla na srdci po celém těle. Pomalu se položila na lavečku a tiše plakala.
Dívka na lavečce usnula.

„Lenno, vstávej. Musíš do školy.“ Ozval se nějaký hlas. Dívka avšak na hlas nereagovala.
„No tak Lenno, přijdeš pozdě.“ Opět ten samý hlas.
Když Lenna otevřela oči spatřila matku. Nezmohla se ani na písmenko. Byla udivená. Ničemu nechápala.

„Copak zlatíčko, to se ti asi jen něco špatného zdálo.“ Pohladila matka Lennu po vlasech. „Byl to jen špatný sen,neboj.“Rychle objala matku, aby ji náhodou nezmizela.
Lenna se rozhlédla. Nebyla na lavečce, ale doma, ve své posteli.
„Už je nachystaná snídaně, pojď jíst.“zavolala na ni máma.Lenna si tolik oddychla, že to všechno byl jen sen.

Od toho dne Lenna své matce pomáhala ve všem, co jen mohla. Bála se dne, kdyby ji měla opět ztratila.