III. KAPITOLA (ROZHODNUTÍ)

III. KAPITOLA (ROZHODNUTÍ)

Když se Ed probral v nemocnici, bylo mu mizerně. Ještě nikdy mu tak nebylo. Nevěděl,jak se tam vůbec dostal. V tom se otevřely dveře od nemocničního pokoje, ve kterých se objevila Eduardova matka. „ Edíku, cos to prováděl?“ řekla ubrečená matka. „Mami,..“ chtěl odpovědět Ed,ale byl tak zesláblý, že to nešlo. „ Nemluv,..odpočívej..“ pohladila ho matka po tváři. Takhle rozrušenou ji opravdu dlouho neviděl.
„Jak,. Jsem se sem dostal?Co,..co se stalo?“vysoukal ze sebe Ed.
„Mary zavolala sanitku. Zachránila tě. Měl jsi totiž silnou otravu krve.“ Znovu se rozbrečela „A kde je Mary?“ chtěl vědět.
„Na chodbě.Byla tu s tebou zatím co jsi spal.“
„Můžu s ní mluvit?“
„Edíku,měl by jsi odpočívat.“ A pak dodala. „Tak já jdu zavolat otci,že už jsi se probral a pošlu ti sem Mary.“

Za nedlouho se otevřely pomalu dveře. Mary.
„Mary, nic neříkej. Chci se ti totiž omluvit.“ Řekl Ed,hned když spatřil Mary a pokračoval. „Byla to velká hloupost.Mrzí mě to.Víš,…všechno,ale začalo kvůli vysoké. Vzali mě na žurnalistiku,ale otec o tom nechtěl slyšet ani slovo. Tak jsem se rozhodl,že půjdu na tu párty,abych přišel na jiné myšlenky. Nechtěl jsem se opít tak moc. Promin.Pochopím,když teď odejdeš.“ Řekl smutně Ed, ale ulevilo se mu, protože to ze sebe dostal. Řekl Mary to,co ho tížilo.
„Ede, jsme ehm.. přátelé,..měl jsi mi to aspoň říct.“ Otočila se Mary a zdálo se,že je už na odchodu,ale nebyla. Pokračovala. „Víš Ede, měl bys na mě,ale příště brát ohledy. Ani nevíš,jak jsem se o tebe bála! Taky,ale chápu, co všechno pro tebe psaní znamená. Vlastně se,ani nemáš zaco omlouvat. Měla jsem to poznat,že tě něco trápí,…“
„Stačí, Mary,prosím.“ Chytl ji Ed za ruku. „Mary,…jsem ti za všechno vděčný.“
„Tohle přeci přátelé dělají,nemyslíš?“
„Mary,poznám,když se s tebou něco děje. Tvůj výraz ve tváři. To, nebylo jen z obav jak mi je,viď?
„Ede,dnes ne. Necháme tohle na jindy,ano?“
„Mary,nejsem hloupí. Když, to ale tak chceš, nemůžu to z tebe proti tvé vůli tahat.“
„Máš pravdu,děkuji. Ede, promiň, už budu muset jít. Potřebuju si něco ve městě něco zařídit.“ Letmo ho políbila na tvář a odešla.
Po chvilce Eduardovi zapípal mobil. Došla mu sms. Ede,ja,lhala jsem ti,do mesta nepotrebuji. Vis, ja jen nechci znicit nase pratelstvi.Mary.
Ed nevěřícně kroutil hlavou. Nechápal, čím by tak ona mohla ničit jejich přátelství.To spíš on by měl psát omluvné sms. Vzal proto svůj mobil a dal se do odepisování. Mary,nechapu co se deje. Proc bys mela nicit nase pratelstvi? Odeslal svou odpověď.
Opět zapípání mobilu. Tentokrát to nebyla Mary,ale Thomas,spolužák. Cau brachu,uz je ti lip? Neměl náladu na odepisování. Byl i značně unaven.
Ani nepostřehl to, že usnul. Když se probral,podíval se na mobil. Avšak žádná zpráva od Mary tam nebyla.

Za chvilku přišla Rosemary do Edova pokoje.

„Ede, už jsi v pořádku. Doktor povolil, že můžeš domů.“ Řekla matka a Ed byl očividě rád, že tu nemusí už dál být. Měl dokola pocit, že všechny sestřičky se na něj dívají jako na nějakého alkoholika. „To jsem rád,mami..“ pak si vzpomněl na otce „A,..co táta?“ jeho otázka matku docela zarazila,ale snažila se,aby to na ní nebylo moc znát. „Otec? Otec je zase na nějaké té jeho schůzce, však to znáš. Večer by měl přijed. Málem jsem zapomněla. Pozdravuje tě.“
Když byl Ed doma, matka ho všemi směry obskakovala. Nedovolila mu aby ji z něčím pomáhal. Ed cítil, že je zase unaven,ale nechtěl matku nechat samu. Jeho únava, ale šla poznat. „Edíku, jdi si odpočinout. Třeba si vem nějakou knihu do postele a čti si. Jen se moc neunavuj. Ano, zlatíčko?“ „Fajn…“ odpověděl Ed. Návrh jeho matky,že si má vzít knihu a číst, se mu docela zamlouval. Kvůli škole teď moc číst nestíhal. Přece jenom to všechno co se stalo má nějakou výhodu.
Do čtení se tak začetl, že ani nevnímal, to , že se otevřely domovní dveře a přišel otec domů.
„Kde je Eduard?“ zeptal se otec, aniž by se obtěžoval pozdravit svou ženu Rosemary.
„Ahoj Danieli.“ Řekla Rosemary.
„Kde je?“ naléhal Daniel.
„Kde by asi byl? V pokoji! Odpočívá!“
„Tak chvíli odpočívat nebude! To co se včera stalo se musí dořešit.“
„Proč toho kluka teď nenecháš v klidu?“
„Jenom se opil, nic jiného mu není.“ Šlo poznat jak Daniel zuří, že se mu jeho žena snažila vymluvit jeho rozhodnutí. O další rozhovor s Rosemary nestál. Namířil si to ke schodišti a šel za Eduardem.
Hned jak otec vešel do jeho pokoje odložil knihu na bok, aby mohl plně svého otce vnímat. „Ahoj tati.“ Pozdravil Ed.
„Nazdar Eduarde. Přišel jsem si pro svou odpověď, na které jsme se včera domluvili.“
„Ano,vím. Čekal jsem, že to budeme dnes řešit.“
„Tak doufám, že ses rozmyslel dobře.“
„Rozmyslel. Jestli je to správně netuším. Půjdu na tu akademii.“
„Tak se mi to líbí.Věděl jsem,že mě nezklameš.“poklepal po rameni svého syna a pokračoval „Věděl jsem,že rodina je pro tebe důležitější. Proto jsem si dovolil odeslat přihlášku na akademii sám.“
„Cože?“
„V nejbližší době příjde vyjádření. Nebojím se toho, že by tě nepřijali. Máme to v kapse, synku.“
Rozhlédl se po Eduardově pokoji a na závěr pronesl. „Jak vidím, tak jsi s tím pisálštinou sekl. Nikde tu nejsou tvé šanony.“
Ed se musel hodně ovládat, aby nevybuchl. Chtěl mu všechno vmést do obličeje. Věděl,že tohle už by bylo asi příliš.
„Tak synku. Teď už hezky odpočívej.“ Řekl otec, když už odcházel z pokoje.
Ed byl na sebe tak naštvaný. Nechal vyhrát otce. Co mu, ale jiného zbývalo? Kam by šel, kdyby ho otec vyhodil z domu?